Resumé z knihy
Alois Musil se svým celoživotním dílem zařadil mezi velikány arabistiky. V jeho osobě se téměř ideálním způsobem propojily vita activa a vita contemplativa. Není vůbec jednoduché v jedné knize zachytit jeho bohatý život a nesmírně obsáhlé dílo. Musil, jehož činnost časem nabyla i diplomatického charakteru, patřil k posledním encyklopedickým orientalistům, jejichž zájem sahal od biblických studií, etnografie a zeměpisu až po politické dění současného období.
Alois Musil se narodil 30. června 1868 v selské rodině v Rychtářově u Vyškova. Aby pomohl svým blízkým z tíživé existenční situace, rozhodl se už na gymnáziu stát se knězem. Po maturitě vstoupil do semináře. Zájem o hlubší studium Starého zákona v Musilovi vzbudil biblista prof. Melichar Mlčoch. Při ukončení semináře již znal kromě starozákonní problematiky rovněž hebrejštinu.
Lidská přání a skutečnost se velmi často rozcházejí. Alois Musil musel nastoupit do Moravské Ostravy, kde jednak učil na škole, ale také vypomáhal při správě farnosti. Za podmínek, jaké by málokdo byl ochoten podstoupit, se připravil k doktorátu a v červnu 1895 obdržel diplom. Na svou asketickou životosprávu doplatil plicní chorobou.
Přes původně zamýšlené studium náboženského života v českých zemích po mírů vestsfálském dal přednost biblickému studiu. Tento úmysl byl v souladu s papežskou encyklikou Lva XIII., jež měla pomoci sladit tradiční církevní učení s moderním vědeckým poznáním. Papežův "okružník" nesl název Providentissimus Deus. V souvislosti s těmito snahami otevřeli francouzští dominikáni v Jeruzalémě École biblique a jezuité v Bejrútu Universitu sv. Josefa. Musilovi se podařilo přesvědčit nadřízeného arcibiskupa dr. Theodora Kohna, aby mu povolil odcestovat na studie do Jeruzaléma. Počátkem listopadu, s příslibem finanční podpory, opustil Olomouc.
Musil byl dominikánskou školou zklamán. Učitelé neměli potřebné znalosti. Po čtrnácti měsících přestoupil na Univerzitu sv. Josefa do Bejrútu. Tamní prostředí mu mnohem víc vyhovovalo, zvláště když navázal několik užitečných přátelství. Dobrého rádce nalezl např. v osobě vynikajícího Arabisty P. Louise Cheikha. Začal konat kratší výpravy a seznamovat se s problémy života v poušti. Z významných lokalit poznal Petru a Palmyru.
V raném období lze považovat za nejdůležitější cestu, kterou Musil vykonal v první polovině roku 1898. Na této výpravě učinil objev, který mu zajistil trvale jméno ve vědeckém světě. 110 kilometrů od Ammánu směrem na východ nalezl zámeček, nazývaný Kusejr Amra, pocházející z první poloviny osmého století. Musil s údivem hleděl na stěny vyzdobené freskami a mozaikami. co však bylo nejvíc překvapující, že ve stavbě z raného období islámu objevil figurální malby. Zámeček chalífů z rodu Umájjovců se stal ve vědeckém světě senzací.
Alois Musil podnikal cesty do Orientu až do roku 1917. Jako první Rakušan ho provázel malíř A. L. Mielich, dále šikovatel R. Thomasberger z Vojenského zeměpisného ústavu, geolog L. Kober, jednou princ Sixus Bourbon-Parma, bratr císařovny Zity. Musil prožil na výpravách četná dobrodružství, vícekrát byl v přímém ohrožení života, zakusil řadu nemocí, hlad, zimu, vedra, žízeň ... Na druhé straně se stal spolunáčelníkem u dvou největších beduínských kmenů - Ruala a Beni Sachr. Knížeti Rualů, Núrimu ibn Šalán, zachránil dokonce život.
Mezi jednotlivými výpravami Musil psal a přednášel. Již v roce 1907-1908 vyšla čtyřsvazková monografie Arabia Petraea se třemi mapami a dvoudílná publikace Kusejr Amra s reprodukcemi Mielichových maleb. Mimo to řada časopiseckých článků. V té době byl Musil již natolik uznávaný znalec Arábie, že Sir Edward Gray, britský ministr zahraničí ho požádal o stanovení hranice mezi Egyptem a tureckou Palestinou.
V roce 1910 mapuje s dr. L Koberem území kolem hedžázské dráhy, dva roky nato provází prince Sixta Bourbon-Parma do Palmyry a Mezopotámie. Od této výpravy počínají Musilovy přátelské styky s arciknížetem Karlem a princeznou Zitou, Sixtovou sestrou.
Na počátku světové války, ve které hraje Rakousko-Uhersko významnou roli, přichází Musil znovu na scénu. Na podkladě dvou znepokojujících dopisů, od Núriho a Audeho, odjíždí na Přední východ, aby se pokusil neutralizovat snahy Angličanů, usilujících o získání domorodých kmenů a vyvolání povstání proti Turecku. Stává se jakýmsi protihráčem T. E. Lawrence. Bohužel neúspěšným.
Poslední misi do Turecka vede v roce 1917. Inkognito se jí zúčastnil i arcivévoda Hubert Salvátor. Oficiálně měla provést inspekci rakouských jednotek a prověřit bezpečnost rakousko-uherských občanů, neoficiálně se měla pokusit o totéž, o co mise předcházející. Získat Arby pro boj po boku Turků.
Válka skončila, rakousko-uherská monarchie se rozpadla, císařští manželé odešli do exilu. Musila si chtěla ponechat vídeňská univerzita, ale on zamířil do Prahy. Karlova univerzita ho přes protesty poslance O. Srdínka přijala. Při této protimusilovské kampani vešla ve známost jeho záslužná činnost ve prospěch uvězněných českých politiků K. Kramáře, A. Rašína a V. Klofáče, také českých námořníků z Boky Kotorské. 21. ledna 1920. byl jmenován profesorem pomocných věd orientálních a moderní arabštiny na Karlově univerzitě.
7. května 1922 prezident T. G. Masaryk představil Musilovi amerického průmyslníka
Ch. R. Cranea. Za pomoci těchto dvou vlivných mužů Musil začal uveřejňovat v angličtině výsledku svého bádání. V roce 1923 odjel s Cranem do Spojených států, aby tam jednal s Americkou geografickou společností o vydání svých prací. Musilovo epochální dílo o životě Arabů vyšlo během tří let pod názvem Oriental Explorations and Studies a autor za ně obdržel velkou Zlatou medaili Ch. P. Dalyho a jeho jméno bylo zvěčněno bronzovými literami v slavnostní síni společnosti.
Alois Musil působil na Karlově univerzitě do roku 1938. Přednášel, psal, publikoval. Konec života trávil v Otrybech u Štenberka nad Sázavou. Ani tam nesložil ruce do klína. Věnoval se svým koníčkům - zemědělství a sadaření. 12. března 1944 odsloužil poslední mši, pak musel ulehnout. Byl převezen do Prahy do nemocničního ošetřování. K nedostatečné činnosti ledvin se přidružil zápal plic. Když vytušil. že se blíží konec, nechal se převést do Otryb.
12. dubna Alois Musil - Músa ar Rueili - zemřel. Jeho ostatky spočívají v rodném Rychtářově, kam byly přeneseny při 100. výročí jeho narození.
Oldřich Klobas: Alois Musil --- resumé z knihy, aktualizováno 23.3.2005